 |
Velmi zajímavý rozhovor vedl s Richardem Bláhou v roce 1986 trenér tehdejšího Zetoru Brno Lubomír Hrstka. V tomto rozhovoru otisknutém v časopise Stadion v roce 1986 sděluje Luboš Hrstka své názory na hokej, které jsou možná až překvapivě aktuální, nadčasové, ve své době ovšem revoluční, ale čas jejich správnost jen potvrdil (systém mládežnických soutěží).
Před sezónou 1985-1986 došlo ke změně v trenérském štábu Komety. Odešel František Vaněk a k Rudolfu Potschovi přišel Lubomír Hrstka. Hlavní trenér Potsch vyl v říjnu odvolán, Lubomír Hrstka se stal provizorně jediným vládcem střídačky, od listopadu pak vytvořil tandem s Vladimírem Dzurillou. U Komety zůstal i nadále, spolupracoval však s Augustinem Bubníkem. V prvním roce působení tohoto tandemu dosáhla Kometa nejlepšího výsledku od roku 1976, skončila po základní části pátá, po play-off jí patřila v konečném účtování sedmá pozice. Další rok však nedostal Hrstka pokračovat v nastavené práci, byl po revoltě hráčů nucen rezignovat. Jako paradox působil fakt, že za hráče se tehdy postavil metodik oddílu Luděk Vojáček. Jen o čtyři roky později musel řešit podobnou kauzu co by hlavní trenér v týmu, jeho názory pak rozhodně s hráči nesouzněly.
Jest otázkou, kam by směřovala Kometa pod vedením tohoto stratéga, který dále působil hlavně u mládeže a to až do roku 1990. O jeho trenérských metodách a o jeho odstoupení tehdy v celku podrobně referoval týdeník Stadion. V roce 1996 byl dokonce osloven manažerem Josefem Sršňem, aby znovu převzal celek Komety, ale to už je jiná doba, jiná situace, jiné podmínky.
 |
Trať Brno – špička československého hokeje je už pár roků pořádně vytlučená. Pod jednotlivými pražci zeje až příliš děr, chybí to podstatné – zdánlivě zbytečný, drobný štěrk, koleje lítají ve vzduchu a téměř každý den je výluka. Máme takové rčení, že do rozjetého vlaku se nedá naskočit. Tenhle brněnský, hokejový, začal brzdit a hrozilo, že se zastaví úplně. Právě do něj naskočil před dvěma lety jeden z dnešních trenérů dr.Lubomír Hrstka a začal hýbat všemi pákami, aby našel tu pravou, která ocelovými brzdami svírá kola brněnského hokeje. Až na ni narazí a pohne s ní, brněnští fanouškové ledního hokeje si oddychnou.
Jak se zdá, v letošní sezóně už to páku dr. Hrstka našel a pevně ji sevřel. Je to znát na výsledcích – po třináctém kole (mimochodem prvním po reprezentační přestávce), kdy Zetor odvedl Slovanu Bratislava porážku na vlastním ledě, se vyšplhal na páté místo v tabulce, jen tři bodíky od druhé Jihlavy. Když byla tahle letošní sezóna (pozn.:1986-1987) v plenkách, povídali jsme si s dr.Hrstkou na téma: Jaké to je začít sahat do soukolí brněnského hokeje?
Když chcete něco dokázat, nemůžete se ohlížet kolem sebe a ptát se, co máte dělat. Jendo vím, že z roku na rok družstvo nepředěláte. Jaké trenér jsem v Zetoru druhou sezónu, ale problém brněnského hokeje mě pálí už delší dobu. Kdysi se hrál v Brně špičkový hokej a až do roku 1978 nic nenasvědčovalo tomu, že by měl přijít pokles. Pak to šlo najednou dolů a jediné, čemu jsme se naučili, byla hra o záchranu.
Vy chcete hru o záchranu dovést k dokonalosti nebo máte jiné cíle?
Dostat se zpátky d československé špičky. Ne hned, ale postupně. Vypracoval jsem tři prvotní úkoly brněnského hokeje“ za prvé změnit objem a intenzitu tréninkového procesu, za druhé vyměnit část kádru a za třetí pokusit se o zásah do psychiky hráčů tak, aby všichni všechno podřídili hokeji.
Řada z toho se letos projevila v praxi. Zetor hraje jiný hokej, objevily se nové tváře… To se týká především mužstva dospělých, to je však jen dočasné, příčiny poklesu budou i jinde.
Jsem si vědom toho, že začít se musí s mládeží. Prosadil jsem v oddíle jednotný systém mládeže, vyměnila se řada trenérů, přesto si myslím, že to není zdaleka všechno. Nejen brněnskému, ale především československému hokeji by pomohlo podle mého zrušení žákovských dlouhodobých soutěží. Ty kazí trenéry a trenéři pak kazí mládež. Všichni se honí za výsledky, protože patřičné komise je hodnotí právě podle nich. Mnohem lepší formou by byly turnaje. Tam trochu uniká návaznost výsledků – jeden turnaj vyhrajete, druhý prohrajete, ale nic se neděje, zkušeností malí hokejisté získávají i tak…
Jste asi nesmlouvavý člověk, z vašeho jednání je na první pohled cítit vůle něco dosáhnout. Prý také rád vyvoláváte problémy…
Jsem učitel, studoval jsem psychologii, která mě zaujala natolik, že jsem se nespokojil jen s učením ke zkouškám. V ní je totiž ukryta úspěšnost práce trenéra, přestože se na ni dosud neklade takový důraz. Proto jsem hovořil o tom, že jedním z úkolů bude pokus zasáhnout do psychiky hráčů. Přitom jsem však zdůraznil ono „pokusit se“. Nejde to jen tak. Ale zajímá mě to. Tohle všechno ve mně uzrávalo už v době, kdy jsem ještě hrál, i proto jsem se chtěl na led vrátit jako trenér. V listopadu 1985 jsem řekl, že se zachráníme na úkor Kladna a že v Kladně vyhrajeme. Když odečtete bonifikaci, odehráli jsme skupinu o sestup nejlépe. Nehonili jsme se za body v první části. I v tom byla psychologie – uznal jsem,že s určitými družstvy rovnocenně hrát nemůžeme. To, že jsme se dokázali udržet i přes bodové manko, je také důkazem vzestupu brněnského hokeje. V otázce vyvolávání problémů máte pravdu. Problémy skutečně vyvolávám, protože jinak bychom je nemohli řešit. Když se o nich nemluví, nikdo necítí potřebu něco s tím dělat.
Váš zásah do života hokejistů byl ovšem hlubší, nespokojil jste se jen s uspořádáním věcí sportovních…
Říkám to naplno – hráči jsou placeni za to, že dovedou hrát hokej. Proto jsem si vymínili možnost zásahu do odměn. Jsem přece hospodářský vedoucí odpovědný za výsledky! A navíc – přestože jsou hráči ve věku, kdy vychovávají své děti, i oni potřebují někoho nad sebou, kádr mužstva je různorodý – po všech stránkách.
Co tomu říká okolí?
Ať děláte, co děláte, vždycky najdete příznivce a protivníky. Okolí ví, že když jsem sám hrál, trénoval jsem poctivě, ať mi bylo dvacet nebo třicet. Takové hráče potřebujeme i dnes. Změnili jsme způsob přípravy jak co do objemu, tak i do intenzity. Konzultuji zatěžování s odborníky a zkouším ho na sobě. Když to vydržím já, musí to vydržet mladší také! Nepřistoupím na nějaké ubírání zátěže. Na to bychom si zvykli moc rychle a právě tím hráčům nabízíme „zadarmo“ pocit až nezdravého sebevědomí, že na všechno stačí. To úzce souvisí s těmi problémy – známe je, ale do řešení se už tak nehrneme.
Než jste přišel k dospělým, měl jste na starosti sportovní třídy. Odnesl jste si od nich nějaké poznatky?
Mám svůj názor i na tyhle problémy. Nesouhlasím s názorem, že začínat s hokejem v šesti letech je brzo. To nevadí, ale je důležité, aby ti kluci dělali všechny sporty, měli by se aktivně věnovat i dalším druhům sportů. Ideální je k hokeji třeba tenis. Není přece problém se domluvit s tenisovým trenérem nad letní přípravou mladého hokejisty. Příprava tenisty je stejně náročná, musím jen věřit kolegovi trenérovi. Kluci si od hokeje odpočinou, rozvíjejí své schopnosti a dovednosti a i tolik potřebné morálně volní vlastnosti. Pak, když přijde opět na řadu hokej, těší se na něj.
Musíte mít asi dost rušný život, když jste si ukrojil takový krajíc…
Co jsem si v životě předsevzal, to jsem vždycky splnil. Jako kluk jsem si dal cíl – hrát ligu. Když s námi tenkrát trenér Štemprok dělal psychotesty a padla v nich otázka budoucnosti, nedával jsem si cíl reprezentaci. Asi jsem už tehdy věděl, že na to nemám. Trénovalo mě dvanáct trenérů a nikdy jsem nebyl náhradníkem, v dresu Zetoru jsem odehrál tisícovku utkání. Teď jsem si předsevzal řešit problémy brněnského hokeje. Řešit je z pohledu Brna – komplexně, proto se zlepšila spolupráce s Ingstavem. I to by se mělo projevit. Věřím, že když bude dost trpělivosti, uspějeme a já tak dokážu splnit i tohle své předsevzetí.
